24. února to budou již čtyři roky, co zuří válečný konflikt na Ukrajině, který vyvolalo svou agresí Rusko. Pod nejrůznějšími záminkami, jež v čase podle potřeby měnilo, spustilo největší vojenskou operaci od skončení druhé světové války. Snaha zmocnit se Ukrajiny tak odhalila ruské novoimperialistické smýšlení.
Když ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov ujišťoval svět, že Rusko Ukrajinu nenapadne, byť byla před 24. únorem 2022 ve vojenském obklíčení, mnozí si hlasitě oddechli. Tedy mnozí – až na americké tajné služby, které věděly, co Rusko v příštích hodinách chystá. Lavrov samozřejmě lhal, jak zjistil Institut pro studium války, Moskva invazi připravovala již dávno předtím a jejím cílem bylo dostat celou zemi pod svou kontrolu. Rusko tak zaútočilo na suverénní zemi a „speciální vojenská operace“, jak ji eufemisticky Vladimir Putin nazval, měla trvat sotva pár dnů.
Scénář z historie
Scénář byl jasně daný a již vyzkoušený v případě Československa 1968 a Afghánistánu 1979: rychle proniknout do vládních čtvrtí, zajmout či zlikvidovat legální vedení v čele s Volodymyrem Zelenským a instalovat moskevské kolaboranty do vlády, kteří následně přemění dosud suverénní zemi na druhé Bělorusko – poslušný ruský satelit. To se však nepodařilo a Ukrajinci už hrdinským bojem u Hostomelu dokázali, že svou zemi agresorovi bez boje nevydají.
Rusko si přitom vyfabrikovalo záminky k útoku na sousední stát. Nejprve hovořilo o „denacifikaci“, přitom nacismus na Ukrajině prokazatelně není na rozdíl od ruské neonacistické scény, která je jednou z největších na světě. Dále tvrdilo, že nechce, aby se Ukrajina stala členem NATO. Moskva si také vymyslela dnes dávno vyvrácený mýtus o genocidě ruskojazyčného obyvatelstva na Donbasu, kde podle ověřených údajů zemřelo 14 000 lidí, a to navíc v boji mezi ukrajinskými jednotkami a proruskými separatisty, kteří tam v roce 2014 vtrhli v rozporu s mezinárodním právem.
Dobyvačná válka pod vymyšlenými záminkami
Rusko stále vede dobyvačnou válku, která má za cíl územní expanzi a rozšiřování vlivu na úkor států bývalého východního bloku. Putin sám říkal, že rozpad SSSR patří k největší geopolitické katastrofě 21. století. Jeho snem je obnovit moc, k čemuž potřebuje expandovat, nebo alespoň v „neposlušných“ státech zavést režimy nakloněné Moskvě.
Nelze si však nárokovat obnovu mocenské sféry silovými prostředky a vyvražďovat civilní obyvatelstvo, jak se to nyní děje na Ukrajině. V dějinách se státy zmenšovaly – to platí například o českých zemích, Švédsko například ztratilo Finsko – a nikdo si je dnes nenárokuje, na rozdíl od Ruska v případě Ukrajiny. Válka na Ukrajině jasně dokazuje, že Rusko neakceptovalo nová geopolitická schémata po rozpadu SSSR, jeho novoimperialismus nezmizel a projevuje se dnes dokonce agresivněji, včetně vydírání a zastrašování jadernými zbraněmi.
Odhoďme falešný defétismus
Smutné je, že i dnes existují lidé, kteří ruskému konání tleskají. Máme ale tomuto vydírání a gangsterským metodám ustupovat? Vyklidit pole nebo stát nečinně jen proto, že Rusko má nukleární zbraně? Podle stejné logiky by Evropa musela vzdát boj proti Hitlerovi, který se v roce 1940 po dobytí Paříže a podmanění velké části kontinentu zdál nepřemožitelný. Nebo odhodíme falešný defétismus a jasně vzkážeme agresorovi, že nemůže napadnout sousední zemi jen proto, aby ji pod vymyšlenými záminkami proměnil ve svůj loutkový stát.
Putin dává jasně najevo, že o mír nestojí – třístranná jednání v Abú Dhabí to potvrdila. Pokud by měl zájem o klid zbraní, dávno by přestal bombardovat ukrajinská města a dal stáhnout jednotky z území, kde už čtyři roky nemá Rusko co pohledávat. Nechce činit žádné, nebo jen kosmetické ústupky, jeho cíl zůstává stejný jako na začátku – po mírových jednáních nesmí Ukrajina zůstat suverénní zemí, a pokud ji nemůže pohltit, musí mít na její politický vývoj alespoň zásadní vliv.
Válečný budíček
Pro Evropu je válka, jakkoliv hrůzyplná, budíčkem k daleko větší péči o vlastní obranyschopnost. Na evropské úrovni vznikají iniciativy jako ReArm Europe, které mají země starého kontinentu znovuvyzbrojit, protože jak říkají bezpečnostní odborníci, jen ten, kdo je připraven, není potom překvapen. Evropa snad konečně chápe, že se Rusko nezměnilo, a pokud má možnost expandovat, udělá to i přes hlasité apely světového společenství.
Evropa a celý svět se musí ruskému vraždění postavit čelem a jasně říct, že potenciální útok na členský stát NATO bude mít zdrcující odpověď. Na Rusko platí pouze síla – pokud ji ucítí, ustoupí, jako Stalin v případě Finska a Zimní války, kdy ocenil bojové úsilí severské země. Jsou však dnešní světové elity schopny se postavit Rusku, když je nájemníkem Bílého domu sebestředný, neomylný a nepředvídatelný muž, který dříve označil Putina za svého přítele?
Autor/Licence fotografie: Vladimir Putin, Pixabay